Tu jsem v retrospektivě  a s odstupem času ke sklonku roku (2024) sepsala cestu za svým velkým snem o krajkách. 

 Je to "ten můj" příběh, který mě utváří. Protože pokud bych si neodžila vše, co se mi za posledních pět  let událo, nebyla bych teď tam, kde jsem s rozhodnutími, která činím.  

A tak to tedy vezmeme pěkně od začátku.  

Ale nejprve kdo jsem.

Jmenuji se Petra Zárubová, vystudovala jsem historii, bydlím a pracuji v Podorlickém skanzenu v Krňovicích,  který jsme s rodinou  před více než dvaceti lety založili a který se věnuje životu lidí na venkově 19. a 20.století. 

Za ta léta práce ve skanzenu se ze mě stala nadšená sběratelka starožitností, krajek, starého dobového oblečení, kabinetek s tématikou odívání, starých oděvních vzorníků, módních časopisů, pomůcek pro švadleny, knoflíků apod. 

Nakonec se mojí vášní stala krajka, především bavlněný vyšívaný tyl. 

2017-2020

Sběratelská vášeň a nesplněný sen z mládí stát se švadlenou a módní návrhářkou ve mně léta  rezonovaly a dozrály v roce 2017,  kdy jsem založila ateliér pod názvem Alba Sorcha® . 

Název značky Alba Sorcha®  je spojení dvou historických slov z dávné doby. Alba znamená ve staré germánštině "čistá, jasná, průzračná, pomalu plynoucí". Sorcha je keltské jméno, které znamená "záře". Takže ve velmi volném překladu  je to slovní hříčka a  ve spojení  bychom mohli najít název " Jasná záře". Je  to  mé alter ego a jakýsi můj snový svět, kde si plním přání šít krásné věci.

V prvních letech práce v mém ateliéru byla hlavní myšlenkou recyklace krajkového oblečení, které už někdo odložil, recyklace rozbitých svatebních šatů a využití různých kraječek z lemů a výstřihů. Krajek ale nebylo tolik, kolik bych si přála a já začala shánět krajky v obchodech. Ale  velmi rychle jsem zajistila, že tylové,a hlavně bavlněné tylové  krajky, nejsou v obchodech až na vyjímky k dostání. Proto bylo shánění materiálu  z počátku takové nesmělé klopýtání a hledání svého místa v oblasti  udržitelného šití, kdy jsem párkrát sáhla i po krajkách z východu. V té době jsem ještě netušila, kolik malých, často rodinných podniků ( i dnes ještě bez e-shopu) existuje a vyrábí krajky podle starých vzorníků a starým způsobem.

2020

Rovnováhu při hledání zdrojů krajek jsem však nestačila najít. Začal první kovidový rok a pro mě nejtěžší rok v životě. V  březnu se nám  zastavil "čas" a spousta aktivit nebyla možná. Doma se  mi  najednou ocitly tři děti na distanční výuce a v dubnu jsem si vzala do péče maminku, která  byla ve velmi špatném psychickém i fyzickém stavu. Tak jsem musela svůj sen odložit. Práci v ateliéru  jsem zastavila a  plně se se věnovala rodině a hlavně mamince. Ta mi v srpnu nečekaně zemřela, zemřela mi doma  na selhání srdce a já už jí nebyla schopná pomoci. Utrpěla jsem šok a zhroutil se mi svět, protože jsem měla s maminkou velmi blízký, až emočně závislý vztah a okolnosti její smrti byly tragické.  A než jsem se vůbec stačila znovu nadechnout, dva měsíce po jejím pohřbu zkolaboval táta v terminálním stádiu rakoviny a na všechno už  bylo pozdě. Zemřel mi  také doma půl roku po mamce a já jsem jejich náhlý odchod neunesla.

2021

A čas se mi tehdy zastavil nadobro.  Velká psychická zátěž při péči o umírajícího tátu,  potlačené truchlení po smrti maminky a přehlížený stres- to vše ve mě narostlo do posttraumatické stresové poruchy, která se naplno projevila až rok po smrti mamky ve chvíli, kdy jsem vysadila antidepresiva a sedativa a vše se tak  vynořilo na povrch a já to prožívala znovu. Pomoc jsem však už ze studu nevyhledala a pod maskou klidu jsem nechala doutnat budoucí průšvih. A tak jsem se upnula  na práci ve skanzenu i  na šití. A abych zaměstnala hlavu, založila jsem v září stránky a začala psát blog, upínala  jsem se na prodej domu a těšila se, že konečně začnu žít svůj sen a dokážu ateliér finančně dostatečně zajistit. A zdálo se, že je vše - že jsem  v pořádku. 

2022

A tak jsem vkročila do nového roku s  předsevzetím, že budu pilně rozvíjet práci v ateliéru,  pustila do rekonstrukce dílny,  dál šila a psala blog, rozšířila jsem svoji uměleckou sbírku starých grafik, nakoupila mnoho krásných krajek  přímo z Francie a povedlo se mi  dosáhnout pro svůj ateliér ochranné známky. Začala jsem šít první volné kopie viktoriánských plédů. Objevily  se nové zakázky a já "rozjela" šití naplno a snila o "velké kariéře", aniž bych poslouchala svůj vnitřní hlas, který bil na poplach.

Vydržela jsem to do podzimu. Pak si neléčené trauma vybralo svoji daň a mě selhalo zdraví. Objevily se nespecifické potíže, začaly mě brnět prsty na nohách a pak i na rukách a ztrácela jsem do nich cit. 

2023

A celý  následující rok byl o běhání po neurologii, kde  jsem podstupovala různá vyšetření.  Do toho jsem se snažila pracovat dál ve skanzenu a k tomu udržet ateliér v kladných číslech a šít dál šátky. 

A pak mi někdy na podzim v době, kdy jsem se stále horšila a  už jsem ani nemohla obout pevné boty, řekli, že jsem z neurologického hlediska zdravá a ať si své potíže jdu řešit na jiná oddělení. 

A  nikdo si se mnou nevěděl rady, až jednoho doktora napadla revmatologie. Na termín jsem čekala dalšího půl roku.  V zimě jsem už měla velké bolesti  drobných kloubů,  trpěla extrémní únavou a ruce mi tuhly, že jsem  neudržela pořádně nůžky. To bylo náročné období, kdy  mi ani po roce nebyl schopný nikdo pomoci. A opravdu jsem chtěla práci v ateliéru opět vzdát.

2024 

A v  únoru to vypuklo - dostala jsem se na revmatologii. První testy, druhé podrobné, protože první nedopadly dobře a dlouhé skoro tříměsíční čekání na definitivní potvrzení diagnózy. Vylučovala se systémová skleróza. A já se už docela s podlomeným zdravím neschopná pracovat bála. A při tom dlouhém  čekání chuť do šití nebyla a téměř to ani nešlo. 

Ale hledala jsem alespoň nějakou variantu a cestu, protože jsem věděla, že práce v ateliéru mě udržuje "při životě" a že pro  mě moc znamená. Když jsem nemohla v úzkostech spát, byly to právě myšlenky na šití šátků, kdy jsem si před spaním v hlavě představovala krok za krokem, které mě naučily usínat beze strachu. A najednou bych se měla všeho vzdát?  Proto jsem se pustila do nenáročných projektů, jako je šití polštářků a kapsiček a vyčkávala, co bude dál. 

V květnu mě hospitalizovali a konečný verdikt zněl autoimunitní nemoc revmatoidní artritida s tím, že mám také pozitivní antigenní látky  i na systémovou sklerózu a ještě další polymyozitidu (další dvě autoimunity)  a hraju s "osudem" vabank, jestli  tyto nemoci propuknou a kdy nebo jestli budu mít štěstí a budou dál spát. Do toho se objevil chronický  zánět jícnu a  moje brnění rukou a nohou dostalo jméno: Reynoldův fenomén, což je další chronický zánět a to drobných cév na rukách a na nohách. 

 A tak jsem se celý rok  snažila pomocí léků dát dohromady. Úleva však nepřicházela, léky nezabíraly, artritida se posunula do velkých kloubů a bolesti byly a jsou  někdy opravdu veliké, že už nemohu kolikrát pořádně chodit.  A  k tomu další potíže s plícemi a dušnost, po chvíli potíže s trávením.

 A v tomto  mém špatném fyzickém stavu vybublal na povrch průšvih, který jsem dlouho přehlížela.  Ozvaly se zpátky "smutky", které se přelévaly  z depresivních nálad do "hypománií" a to několikrát za den. Probudilo se ve mně rodinné břímě - bipolární porucha II, kvůli které se zabil můj brácha a maminka upila.   Já se  tak dostala se do bludného kruhu, kdy fyzické zdraví ovlivňovalo to psychické a naopak. A byl nejvyšší čas to začít řešit, protože jsem se opravdu o sebe začala bát. 
A tak  jsem se teď, ke sklonku roku  musela postavit před tvrdou a nekompromisní realitu a začít na sobě  sebekázní i s pomocí léků pracovat.

Ale vytyčila  jsem si už rozumné kroky, se kterými budu  do příštího roku pomalu směřovat zpět na cestu za svým "krajkovým" snem.