Trochu mi utekl čas aneb je těžké se vyrovnávat se ztrátami

29.10.2021

Tak jo, už je konec října a to jsem slíbila, že  bud psát blog a vyvěšovat  novinky ze své dílny. No úplně mi to nešlo a pravdou je, že jsem toho moc ani nenašila. Tak aspoň zkouším to psaní.

Šít nešlo to, nejde to. Čím víc se nořím do práce a snažím se zaměstnat hlavu a často se i záměrně  přetěžuji, abych na nic smutného nemyslela, tím těžší mám noci a neklidný spánek. Čím víc pracuju a přepínám se, tím hůř mi je druhý den ráno. Cítím neskutečnou únavu a stále mám pocit, že v  hlavě není místa pro tvoření, o když se snažím aspoň trochu při šití odpočívat. 

A nakonec ani toho času také moc nebylo a není

. Ve skutečnosti to byly pro mě hodně těžké prázdniny, protože když už se mi zdálo, že se opět nadechuju...ono ne...hluboký nádech zatím nepřišel. 

A proč? 

Dnes vlastně nikdo neodejde jen tak. 

To, že jsem doma do posledního dechu zaopatřila a půl roku po sobě pochovala maminku i tátu...tak to prostě je a bude chtít ještě moře času, abych to "opravdu" přijala ( ne přijala tak, jak to ode mě čeká mé okolí). Teď ale přišlo to další...praktické věci, které tady po nás zůstanou...a i když jsem si po roce dědických řízení a převodů, papírů a různých průšvihů a nedořešených věcí řekla a dost...jdu žít...přišlo na řadu to poslední nevyřešené...dům. A to mě sejmulo do třetice. To otevřete dveře a padnou na vás vzpomínky, vůně a stovky příběhů krásných, ale i kostlivci, kteří na vás vyčuhují ze všech koutů...a ať chcete nebo ne, musíte každou věc, každý ten příběh vzít do rukou a jak na pomyslných jazýčcích vah ji musíte přiřadit do kolonek nechat - vyhodit. 

 A těch příběhů je opravdu hodně - třeba pitomé vánoční skleničky s takovým plechovým štítkem, kde byl erb Hradce. Pamatuju si je už jako prcek, byly pro mě nedotknutelné...ze skříňky se vytáhly jen jednou v roce...mamka je před štědrovečerní večeří leštila jak blázen... a já ten erb tak milovala. A pak šup do krabice na památku. Proboha už další věci ne, tak šup s nimi do oddělení kontejner. A jeden den skončily vedle kontejneru, třeba si je někdo vezme z té obrovské krabice s milionem dalších věcí. A večer bulím, jaká jsem to kráva, že jsem vyhodila takovou památeční věc. A druhý den opět úklid, třídění a cesta ke kontejneru...a tam téměř prázdná krabice a v ní obě skleničky...nerozbité. Je jasné, jak příběh skleniček pokračuje...teď na ně koukám přes počítač. A když k těm věcem takhle přistupujete, protože si neumíte prostě pomoct a vypnout ( nebo aspoň usměrnit) emoce, protože vlastně vyhazujete život vašich rodičů, tak každá takováhle návštěva domu - který není jen domem, ale je vaším DOMOVEM, vás zmuchlá do koule. 

Já vím, jsou to jen věci, od kterých se člověk musí umět odprostit...No, to někomu vykládejte. 

Ale kdo tohle ještě nezažil, nepochopí.

 A tak jsem po třech měsících bloudění po domě dorazila vyčerpaná až do září jen s pár šátky které mi po večerech ulevovaly a u jakýchsi netflixových  béčkových seriálů mi daly na chvíli zapomenout. 

A tak tedy v průběhu několika následujících dní budu poctivě vystavovat na Fleru:

www.fler.cz/alba-sorcha.