Zakládám stránky, píšu blog, abych se úplně nezbláznila

A je tomu opravdu tak, protože se se mnou svět pořádně zatočil a to nejen proto, že je doba kovidová.

Aby si člověk uvědomil, co má -měl - musí to zatratit. Že je to klišé? Není, je to syrová realita.

A já jsem ze svého krajkového obláčku, na kterém pluji od roku 2017, padla na zem....zemřeli mi rodiče...krátce o sobě...oba doma...maminka vloni v létě, táta před půl rokem. 

Jsem ve stavu, kdy tuto skutečnost nejsem schopná přijmout a každý den se s tím peru. Zemřeli mi doma a já se každý večer peru se syrovými obrazy jejich umírání.  Nikdy bych neměnila, jsem vděčná osudu, že jsem s nimi byla a zaopatřila je, že jsem jim splnila sen zůstat se mnou. Ale  umírání doma zanechává v duši obrazy. Že se o tom dnes nemluví? Ano, umírání a smrt je  už ( a stále) v naší společnosti tabu. 

Rodinní příslušníci a přátelé nevědí, jak zareagovat, chodí kolem nás po špičkách, chybí účast. A my pozůstalí jsme  často chlácholeni průpovídkami, které spíše zraňují. Je lépe chodit kolem truchlících po špičkách, protože je "trapné" s nimi o tom mluvit ? Anebo  se snažit najít slova útěchy a podpořit ho účastí na jeho emocích? Pro mě jedna z nejhorších chvil po smrti mamky bylo..."no jo, všichni tam musíme"....to ubližuje nám pozůstalým nejvíce a říkají to lidé, co mají emoce posunuté trochu jinam, to bylo to poslední, co jsem potřebovala v tu chvíli slyšet. 

A tak se mi stalo, že jsem se emočně po smrti rodičů uzavřela do sebe a své okolí "neotravuju" svým špatným psychickým stavem a neschopností se  s některými obrazy vyrovnat.

A v té osamělosti jsem se pustila zpět do práce a pokouším se opět ušít nějaký ten šátek. Přiznám se však, že je to nekoordinované, bez vizí, plánů a snů. 

Nevím, kam se posunu. Ale založila jsem při tom tyto stránky a začínám psát první článek. Přece jenom jsem za těch několik let nasbírala pár znalostí i zajímavých sbírkových předmětů.

A tak tu na podzim, po konečném vyřízení dědických řízení a s vidinou prodeje domu, jež celý půlrok v slzách vyklízím, sedím a snažím si odlehčit myšlenkám a oživuji v paměti zašlé informace z oděvních dějin.

Proto mi laskavý čtenáři odpusť mé prvotní nedokonalosti. 

Nemám ani velké cíle, jen chci trochu načerpat síly a ulevit si od té obrovské ztráty.