Do nového roku s ne moc velkým elánem, tak šiju aspoň nějaké polštářky a drobnosti

Je konec března a  já se stále plácám v potížích. Stále mě bolí a brní prsty na rukách a na nohách, neudržím nic pořádně v ruce, šití mě nejde a když už, tak s velkým vypětím. Čekám na podrobné  výsledky krevních testů na revmatologii. První nedopadly dobře. Ale o tom psát nechci. Počkám si a pak se uvidí. Stejnou nejistotu jsem zažívala v loňském roce, když se mi vylučovala roztroušená skleróza. Stále jen čekání. 

Průšvih jsou ale ruce. Bolí mě, brní mě, mám je stále odkrvené už i při držení jakéhokoliv předmětu, prostě nefungují, jak mají a i držení nůžek je pro mě peklo. A tak jsem se rozhodla, že prozatím ruční šití šátků ukončím. 

Ale práci úplně vzdát nechci, pro mě je existence ateliéru moc důležitá. Šití mě drželo při smyslech v těch nejtěžších chvílích. Dodnes si vzpomíná, že po smrti mamky a pak  i táty - abych vůbec byla schopná usnout a spát - každý večer jsem usilovně myslela na šití.  Představovala jsem si každý jednotlivý steh na šátku a tak jsem třeba půl noci pomyslně šátky šila. A to mě pomáhalo. A tak když jsem došla až sem, mám to vzdát? Jsem sice srabík, ale krajky si vzít nenechám, jsou pro mě příliš cenné a cesta dojít až sem byla dlouhá, sedmiletá. 

A tak mě vlastně zachránila kamarádka, která mi dala úkol: "Peti, ušij mi polštářky". A Peti první ušila a připadá mi to jako dobrý nápad. Oproti šátkům je to práce lehká. A tak sem dávám první vlaštovky a uvidíme, co bude dál.